«Zmijí mléko»

- 6 -
Harry Games

Bylo to lepší. Přesunovali jsme si přes stůl lístečky se jmény a vytvářeli z nich systém.

„Barugga, seržant vojensko-archivní služby, to je Semenkov Gustav Adolfovič…“

„Registrátor městské rady Ginga je Michelson Karel Ivanovič…“

„Paní Gion, maželka správce paláce… oho… Olga Sergejevna Kulkovová. Všechny tři jsem měl celou dobu přímo před nosem.“

„Plukovník šifrovací služby Kregg je Igor Stěpanovič Sheldon…“

„Starší instruktor Školy Strážců Genug je Viktor Jeanovič Psevděckij…“

Bylo jich mnoho, těch, co si říkali progresoři. Služba mezitím přinesla čaj a sušenky. Snědli jsme je a ani jsme si toho téměř nevšimli. Pořád jsme jen na generálově stole rozkládali proklaté kartičky. Podle vyprávění Gaga i podle několika mých setkání v Kornějově domě to všechno byli výborní lidé, kteří chtěli pro šťastnou Gigandu jen to nejlepší. Ve jménu toho jejich dobra odváděli obrovskou práci, často špinavou, občas krvavou, nepříjemnou i nebezpečnou. Bylo jich škoda, ale…

Náhle mě napadla šílená, nemožná myšlenka.

„Vaše Jasnosti, nemáme nějaké záznamy o lidech s černou kůží?“

Jednooký Lišák se na mě podíval tak udiveně, že se mu zvedlo i obočí nad slepým okem.

„Černou? Proč ne třeba oranžovou? Ale počkejte…“

Luskl prsty a odkudsi se vynořil jeho pobočník, tak nenápadný, že jako by neměl ani žádný výraz ani věk. Generál mu cosi zašeptal a než jsme rozložili další desítku kartiček, pobočník byl zpátky a hlásil, že ano, na hlavním ostrově Souostroví Ťurju, v kmeni Ostražitých V Noci se výzkumem jazyků zabývá nějaký Aueo, přízviskem Černý Vědmák, a ten vědmák je podle svědectví etnografů opravdu černý, černý jako pověst tyrana.

„Etnografové,“ ušklíbl se generál. „Myslel jsem, že jsou všichni v armádě.“

„Můžeme tam někoho poslat?“ zeptal jsem se.

„Nezapomeńte, plukovníku, že jsme v ilegalitě. A ti etnografové“

„Nemůžeme ho tam nechat,“ řekl jsem. „I jediný z nich, který by zůstal na svobodě, by nám mohl škaredě zatopit. Zvlášť tento, Valdemar Mbonga. On totiž, generále…“

„Zatím nevím,“ řekl generál a vyplnil kartičku. „Všechno má svůj čas.“

Představil jsem si, jak Valdemar Mbonga vyskakuje z Přízraku, například kdesi u Páchnoucího Pramene, horečně si razí cestu mlázím a první stařenky se vyptává, jak se dostane do hlavního města. A slyší odpověď: Je to kousek, ale chlapče, celý život jsem v Alajském vévodství prožila, a černocha jsem tady ještě neviděla.

- 6 -